Prosím zvolte jazyk

български - Čeština - Dansk - Deutsch - English
Español - Suomi - Français - Hrvatski - Magyar - Italiano - 日本語
Nederlands - Polski - Română - Русский - Slovenski - Srpski - Türkçe

O nás

Kruh přátel Bruna Gröninga

Haidauer Strasse 6
DE-93107 Thalmassing
Tel.: +49 (0) 9453-998626
Fax: +49 (0) 9453-996593

Privacy Policy

Život Bruna Gröninga

V roce 1949 se jméno Bruno Gröning stalo přes noc středem veřejného zájmu. Tisk, rozhlas a filmová zpravodajství přinášely zprávy. Po celé měsíce drželo dění kolem „zázračného doktora“, jak byl brzy nazýván, mladou republiku v napětí. Byl natočen film, byly svolány vědecké vyšetřující komise a úřady se tímto případem zabývaly až na těch nejvyšších místech. Ministr sociální věcí Severního Porýní-Vestfálska nechal Bruna Gröninga kvůli porušení léčitelského zákona pronásledovat, bavorský ministerský předseda naopak pronesl, že se takový výjimečný fenomén jako Gröning nesmí nechat ztroskotat na paragrafech. Bavorský ministr vnitra označil jeho činnost jako „svobodnou činnost lásky“.

Ve všech vrstvách obyvatelstva se mocně a kontroverzně diskutovalo. Vlny emocí byly silně rozbouřené. Duchovenstvo, lékaři, novináři, právníci, politici a psychologové, všichni hovořili o Brunu Gröningovi. Jeho zázračná uzdravení byla pro jedny darem milosti vyšší moci, pro druhé šarlatánstvím. Ale fakt, že k uzdravením skutečně došlo, byl doložen lékařskými vyšetřeními.
Bruno Gröning, který se narodil v roce 1906 v Gdaňsku a po válce emigroval jako vyhnanec do Západního Německa, byl obyčejný dělník. Živil se nejrůznějšími činnostmi, byl tesař, tovární a přístavní dělník, doručovatel telegramů a slaboproudý technik. Teď najednou stál v centru veřejného zájmu. Zpráva o jeho zázračných uzdraveních se roznesla po celém světě. Ze všech zemí přicházeli nemocní, prosebné dopisy a nabídky. Desetitisíce lidí, hledajících pomoc, putovaly na místa jeho působení. Začalo se schylovat k revoluci v lékařství.
Ale byl tu i odpor. Vlivní lékaři, církevní funkcionáři i bývalí spolupracovníci dělali všechno pro to, aby působení Bruna Gröninga znemožnili. Stíhaly ho zákazy léčitelské činnosti, byly proti němu vedeny soudní procesy. Všechny snahy o jeho působení se souhlasem úřadů ztroskotaly. Na jedné straně kvůli odporu rozhodujících sil ve společnosti, na straně druhé kvůli neschopnosti nebo chamtivosti jeho spolupracovníků. Když Bruno Gröning v lednu 1959 v Paříži zemřel, byl proti němu právě veden poslední proces. Soudní řízení bylo zastaveno, konečný rozsudek nebyl nikdy vynesen. Přesto zůstalo mnoho otázek nezodpovězeno.

Uzdravení tehdy

PhDr. A. Kaul napsal v roce 1949 publikaci o událostech v Herfordu.

Zde několik výňatků:
„Mezi pomoc hledajícími, kteří v noci ze 17. na 18. června 1949 pobývají v domě na Wilhelmově náměstí č. 7, jsou také Angličané a Angličanky, kteří se doslechli o věhlasu Bruna Gröninga. Jeden německý lékař se objevil hned se třemi svými pacienty: jedním mladým mužem s plicní a kostní tuberkulózou a s nepohyblivou levou nohou, chlapcem s ochrnutím obou nohou a s mladou dívkou s nervovými chronickými bolestmi hlavy.
Gröning nestanovuje žádnou diagnózu. Mladému muži s tuberkulózou rovnou říká, že musí sledovat zejména kost levé nohy. „Co teď cítíte?“ „Mým tělem prochází horký proud.“ „A teď?“ „V levé noze to lechtá.“ „Teď zvedněte nohu tak vysoko jako já!“ Gröning to předvádí a zvedá pokrčenou nohu do výše břicha. Mladý muž váhá. „Vy to dokážete úplně stejně jako já!“ Bez zjevné námahy zvedá nemocný nohu, která byla ještě předtím ztuhlá, do určené výšky. Nevěřícně kouká střídavě na svou nohu a na svého lékaře. „Je to možné? Mohu nohou hýbat!“ „Budete zdráv, ale půjde to u Vás pomalu. Napište mi!“ A otočil se k lékaři: „Průběžně mě informujte!“
Chlapec s ochrnutýma nohama sedí se dvěma berlemi vedle své matky: „Můj chlapče, vstaň!“ Matka mu skočí do řeči: „Nemůže vstát, je přece ochrnutý!“ Gröning otočí hlavu. „To nemáte říkat,“ skoro tvrdě se na ni oboří. „Vy nemoc Vašeho dítěte držíte! Můj chlapče, vstaň, ty to dokážeš!“ Červené skvrny na útlém dětském obličeji, ústa se chvějí a slzy vytrysknou z očí. Mnoho lidí v místnosti s pohnutím přihlíží, jak se chlapec na židli napřímil a teď tady stojí, sám, bez berlí. „A teď pojď ke mně!“ Nejistými kroky jde ke Gröningovi, který mu podává ruku a dlouze mu hledí do očí. Láskyplně pohladí hlavu dítěte a pošle ho zpátky k matce: „Dál pomalu cvičit, nevyžadovat příliš, nohy jsou ještě slabé!“ Na cestu domů ještě berle, ale ty můžeš brzy zahodit!“ Šťastné oči dítěte a šťastná matka jsou mu díkem.
Mladá dívka s chronickými bolestmi hlavy už je zdravá dříve, než ji Gröning osloví. Ne, už nemá žádné bolesti. „Chcete ty bolesti zase mít?“ „Ne, ne, pro smilování Boží, ne,“ vyklouzne jí ze rtů.
A lékař? Beze slova tomuto dění přihlížel. Podá Gröningovi ruku: „Pane Gröningu, jsem Vám zcela k dispozici, jsem na Vaší straně!“

Dr. Kurt Trampler napsal v roce 1949 knihu o událostech na Traberhofu u Rosenheimu.

Zde několik výňatků:
V jedné z předcházejících nocí (5./6. září) přivedl do domu jeden lékař pana Karla Sch. se vzrušujícím konstatováním, že tento slepý muž právě na prostranství před Traberhofem začal znovu vidět. Pan Sch. předložil potvrzení univerzitní oční kliniky v Mnichově z roku 1949, které znělo následovně: „U pacienta Karla Sch., nar. 24. 8. 1914, bylo na pravém oku diagnostikováno chvění, zjizvení rohovky a vrozený oční zákal. Zraková schopnost 1/20. Levé oko chybí. Tímto je pacient prakticky slepý. Snížení pracovní schopnosti činí 125%. Pan Sch. potřebuje trvalý doprovod. Podepsán Dr. E. Walser, vrchní lékař.“ Tento slepý pobýval na místě, na které Gröning – v tu dobu v okolí Brém – vyslal své léčivé vlny. Teď líčí nanejvýš dojatý muž, jak měl najednou pocit, jako by se v jeho očích něco měnilo, a jak pak spatřil koňskou hlavu v modrém neonovém světle, světelnou reklamu na střeše Traberhofu. Nakonec se ze šera vynořilo všechno okolo, až prý zase úplně všechno dobře viděl. První lékařská prohlídka Dr. Zetti potvrdila jeho slova. Následujícího dne jsem vzal pana Sch. vozem do Mnichova. Popisoval mi dálnici na vzdálenost několika stovek metrů, i jaká vozidla byla vidět. Říkal mi, co bylo vidět na dálnici vpravo i vlevo – od blízké věže kostela až po vzdálené hory. (…) Na mou otázku, co udělal pro to, aby dostal uzdravení, řekl, že se modlil a čekal. (…)
Jen co Gröning slepému navrátí zrak, odehrávají se další dojemné scény. V několika případech, kdy znenadání došlo k úplnému navrácení zraku, byli šťastlivci takřka přemoženi takovým sotva uvěřitelným zvratem svého osudu. Jsou tam také někteří, jak mi Gröning sdělil, kteří se slepí narodili a kterým musí být všechno, co vidí, teprve vysvětleno.

Baronka Anna Ebner von Eschenbach zaznamenala v letech 1950/1951 různé události, které se odhrály kolem Bruna Gröninga v penzionu Weikersheim v Gräfelfingu.

Zde několik výňatků:
„Jednou seděla ve druhé řadě jedna mladá žena s utrápeným obličejem s asi devítiletou dívkou. Když se jí Gröning zeptal: „No, maminko, co cítíte?“, odpověděla: „Bohužel nic, pane Gröningu!“
„No tak, maminko, nedívejte se pořád zpátky do minulosti! To leknutí z toho ve Vás ještě pořád vězí, toho se musíte nejprve zbavit. Bylo to během bombardování. Nacházela jste se v jakémsi zahradním domku a byla jste zasypána a byla jste v osmém měsíci. Když jste byla vysvobozena, přišlo na svět dítě a bylo slepé. Je to tak?“
Amazed, the woman answered. "Yes, exactly!"
Nato Bruno Gröning: „Takže teď už na to strašlivé nemyslete, věřte pevně na Boží pomoc a proste Jej! To děťátko nemusíte brát pokaždé s sebou, stačí, když jen maminka pevně věří.“
Za osm dní tu ta žena byla znovu. Ustaraný výraz v obličeji byl pryč, doslova omládla. Když se jí Gröning zeptal, odpověděla: „Ano, dnes mnou prochází teplo a cítím se šťastná a volná.“ – „Tak maminko, jen tak dál, brzy se to stane.“
Týden nato tu ta žena byla opět, a Bruno Gröning šel uprostřed přednášky k ní, zůstal tiše stát a řekl: „Maminko, ve čtvrtek v 17:20 vezměte své děťátko a jděte s ním do zatemněné místnosti. Bude vidět, ale protože ještě nikdy nevidělo barvy a tvary, leklo by se, a z toho leknutí by mohlo onemocnět. Navykejte ho na všechno v jeho okolí pomalu!“
Protože mě tento případ obzvlášť zajímal, pátrala jsem a později jsem zjistila, že všechno se stalo na minutu přesně tak, jak Bruno Gröning řekl. Po několika letech jsem se sama zeptala Bruna Gröninga ještě jednou na to dítě a dozvěděla jsem se, že vidí úplně normálně, jako kdyby nikdy nebylo slepé.
Jednou přivezli dovnitř na vozíku mladou ženu se sněhobílým obličejem. Během přednášky ztratila vědomí a vypadalo to, že je mrtvá. Bruno Gröning na ni jen letmo pohlédl a uklidňoval ty, kteří byli u ní, kteří o ni začali mít strach, obzvlášť muže po jejím boku. Ani ne za půl hodiny se probrala, protáhla se, měla červené tváře a vstala z vozíku a šla ke Gröningovi, ještě trochu nejistě, ale se zářícím, udiveným výrazem v očích. „Je to krásné, milá paní, když znovu dokážete stát na vlastních nohách a srdíčko při tom zase normálně bije. Ale nesnažte se hned dohnat ztracené roky – tělo přivykejte jeho povinnostem pomalu!“ Když žena chtěla poděkovat, řekl Gröning:
„Děkujte Bohu! Já jsem jen Jeho malý pomocník, teď dokažte, že jste opravdové dítě Boží!“
Muž, který ji dovnitř přivezl, vstal a pronesl pohnutým hlasem: „Pane Gröningu, já jsem její manžel a jsem sám lékař, pro mne byla moje žena nevyléčitelná, ačkoliv jsem vyzkoušel úplně všechno. Ale ona měla jen jediné přání, jet za Vámi. Byl jsem přesvědčen, že mi ještě na cestě sem zemře, protože měla takové srdeční potíže, že každý pohyb byl životu nebezpečný. Jsem otřesen tímto zázrakem a sotva tomu mohu uvěřit!“
Plačíc radostí vyvezl ven prázdný vozík, posadil se se svou ženou na židli a vyslechl si dvouhodinovou přednášku. Často se obracel ke své ženě a tázavě si ji ze strany prohlížel, jako by si teprve musel zvykat na ten obraz zdravé, šťastné ženy.
Vzadu nezřídka seděli neslyšící, kterým teď Gröning tiše položil otázku: „Když teď mluvím takto hlasitě, slyšíte mě dobře?“ Odpověď: „Ano, rozumím každé slovo, když mluvíte tak nahlas, a v hlavě to hučí a bzučí.“ Všichni se smáli, protože si byli vědomi toho, jak potichu se Gröning zeptal.

Od první myšlenky k hotovému filmu

Již brzy poté, co byly v roce 1993 dokončeny práce na filmu „Zázračný apoštol“ a film byl uveden do kin, začaly přípravy na novém, ještě náročnějším projektu: Film o životě Bruna Gröninga.
Celý rok 1994 byl věnován přípravám a rešerším. Byly prostudovány archivní materiály a dobová svědectví, sbíralo se stále více údajů a faktů.
V únoru 1995 se ozvala první filmová klapka. Začala několikaletá cesta po stopách jednoho fenoménu. Uskutečnilo se přes 80 rozhovorů s dobovými svědky. Byla navštívena autentická místa děje od Gdaňska až po Paříž. Natáčely se hrané scény a shromažďovaly se originální nahrávky z filmových archivů. Kopírovaly se stovky fotografií, diapozitivů a dokumentů. Poslední rozhovory se točily na začátku roku 2000, poslední dokumenty se filmovaly ještě v roce 2002.
Mimořádným zážitkem byla scéna na Traberhofu v květnu 1997 s více než 2000 statisty, která si vyžádala několikatýdenní přípravy. Bylo třeba najít statisty, sehnat stovky kostýmů, technické vybavení a sestavit filmový tým, obstarat povolení.
Už dopoledne přijížděli první statisté. Ačkoliv se mělo točit až po setmění, už brzy se sjely stovky aut a desítky autobusů. Prostor před statkem nedaleko Rosenheimu, představujícím Traberhof, který byl pomocí kulis a rekvizit předělán tak, aby se podobal skutečnému Traberhofu v roce 1948, se začal pomalu plnit.
Filmový tým čítal přes 70 osob, které se staraly o masky, účesy, kostýmy, kulisy, osvětlení atd. Jakmile se setmělo, začalo se točit. Do svítání muselo být všechno hotovo. Najednou přestal fungovat agregát. Později nastaly problémy s kamerou. Z Mnichova musely být dovezeny náhradní díly …
I přes všechny potíže bylo krátce před východem slunce všechno hotovo. V 6 hodin bylo místo, kde ještě před chvílí kempovalo 2000 lidí, jako vymetené. Nic nenasvědčovalo tomu, co se tam v noci odehrávalo.
Celkem bylo natočeno přes 70 hodin filmu. Pak bylo třeba to obrovské množství materiálu prohlédnout, roztřídit a sestříhat. Brzy bylo jasné, že původní záměr vyrobit jen jeden celovečerní film se nedal dodržet. To téma se nemohlo vejít do dvou hodin, život Bruna Gröninga se nedá vměstnat do běžného formátu. Nakonec vznikly tři filmy. Téměř pět hodin promítacího času.

Neobvyklé téma, neobvyklý film, neobvyklý formát.

Fenomén Bruno Gröning

Obsah filmu

Bruno Gröning (1906 – 1959) se v roce 1949 stal světoznámým díky bezpočtu uzdravení duchovní cestou. Došlo k tomu, když byly úspěchy jeho působení publikovány na veřejnosti a proudily k němu stále větší davy lidí, hledajících pomoc.

Několik vedoucích lékařů z Lékařské administrace to však nechtělo akceptovat a dosáhlo u místních úřadů zákazu léčení. Obvinili ho, že porušil léčitelský zákon. Ovšem zákaz byl protiprávní, protože on nikdy nikoho v lékařském smyslu neošetřoval. Přesto byl na základě tohoto nařčení celý svůj život veřejně i soudně pronásledován.

Plný soucítění a obětavé lásky k bližnímu plnil svou misi až do svého odchodu domů. O svých osobních zážitcích s ním vypráví ve filmu přes 50 dobových svědků.

Komentáře diváků

Film jsem viděla 5. října. Ještě teď, o mnoho dní později, mám v sobě silný dojem a jsem dojatá příběhem Bruna Gröninga. Film zprostředkovává vysoké morální standardy: mezi bohatými a chudými není rozdílu, v popředí je člověk jako lidská bytost, upřímnost, čest… Jsem fascinována panem Gröningem, všemi, kterým pomohl, kteří mu vyjádřili svou náklonnost… Velmi si cením objektivity vyprávění a doufám, že jeho odkaz si navždy zachová svou platnost.

Díky filmu je mi Bruno Gröning jako člověk mnohem bližší, … Obzvlášť mě zaujala jeho bezmezná láska ke všem bytostem. Také jsem si znovu silně uvědomila, jak nesobecký tento člověk byl. Často jsem v těle cítila silné mravenčení a potom jsem potřebovala nějaký čas, abych si to v sobě všechno „přebrala“. Energeticky byl pro mě film velmi silný. Kromě toho patří mé velké uznání tvůrcům filmu.

… je skvělé, že byl ukázán soucítící a milující Bruno Gröning. Koneckonců je to právě Boží láska, která lečí všechny rány. Tento léčivý proud lásky jsem cítil velmi zřetelně.

Velmi působivý film, který ukazuje, jak nesmírně léčivě na nás lidi spojení s Bohem dokáže působit. Bůh je život. Bůh je láska. Bůh je sebepoznání. Pobuřující je boj proti Brunu Gröningovi, ačkoliv chtěl jen dobro.

Ten film se nám velice líbil a udělal na nás velký dojem. Fotografie a výpovědi dobových svědků byly velmi poučné. Člověk se vůbec nenudil a čas při sledování filmu utekl velmi rychle. Byli jsme otřeseni, jak média zneužívala své moci, aby Brunu Gröningovi uškodila.

Film o Brunu Gröningovi na mne hluboce zapůsobil. Je příkladem protipólu materiálního světa. Dávání a braní jiným způsobem. Velká pomoc pro mé pacienty.

V mnichovském kině Maxim panovalo během celé doby promítání i přes délku filmu velké napětí. Pro mě, jako dvaapadesátníka, to bylo z historického pohledu velmi zajímavé, protože já přirozeně z té doby žádné vlastní vzpomínky nemám. Navíc považuji především to, o čem film vypovídá, a jeho poselství za důležité a hodné pozornosti. Také mě bude ještě dlouho zaměstnávat. Rád bych toho viděl o životě Bruna Gröninga ještě víc. Díky kombinaci dokumentu, hraných scén a přesvědčivě znějících sdělení svědků doby byl film velmi poutavý, živý a zábavný.

Velmi působivý film. Úplně jsem změnila názor na Bruna Gröninga. (92 let) Určitě se vyplatí film vidět.

Film i osud Bruna Gröninga mě velmi dojaly. Film má vynikající kvalitu a fakta jasně hovoří za vše.

Nikdy bych nešla na tak dlouhé představení, kdybych věděla, že film je 3dílný. Nevydržím tak dlouho sedět. Ale k mému velkému úžasu se neobjevily ani bolesti zad, ani únava. Měla jsem pocit, že se odehrává něco „velkého“ a bylo to velmi posilující. …

Velmi působivé scény natočené s velkým citem a láskou – povedený koncept – jako člověk se mi stal Bruno Gröning díky filmu mnohem bližší – upevnil moje přesvědčení, že je velký léčitel.

Když jsem byla upozorněna, abych během promítání seděla v otevřeném sezení, skutečně jsem pak po celou dobu cítila mravenčení v rukách, potom v celém těle. Na bolavých místech v těle jsem cítila jakýsi tah a měla jsem pocit, jako by se v mém těle něco dávalo do pořádku. Měla jsem oboustrannou skoliózu, a proto bolesti v bederní oblasti. Teď už je nemám. Tento film na mě hluboce zapůsobil. Ještě teď sebou nechávám proudit tu léčivou energii. … Každopádně budu tento film doporučovat dál.

Fenomén uzdravení

Obsah filmu

Při svém prvním setkání s Brunem Gröningem zažila Grete Häuslerová (1922 – 2007) spontánní uzdravení ze tří „nevyléčitelných“ nemocí. Její vděčnost a láska k bližnímu byly tak velké, že v roce 1979 založila Kruh přátel Bruna Gröninga. Až do svého odchodu domů bojovala za to, aby se všichni lidé na celém světě mohli dozvědět o učení Bruna Gröninga a o léčivém Heilstromu. Stále více zájemců přichází do Kruhu přátel díky doporučením, informačním přednáškám nebo skrze úpěnlivé prosby k Bohu.

„Fenomén uzdravení“ – Tento film ukazuje, jak i dnes mnoho lidí na celém světě zažívá tato nádherná uzdravení. Lékaři z Lékařsko-vědecké odborné skupiny Kruhu přátel komentují uzdravení a hovoří o svých zkušenostech. Představují se zde i další významné aktivity Kruhu přátel.

To všechno je možné díky více než 13 000 dobrovolných pomocníků a díky dobrovolným darům přátel, nikdo z toho nemá žádný zisk.